Odsouzena

24. března 2011 v 17:36 |  Povídky
"Byla jste uznána vinou z čarodějnictví, za trest budete za živa upálena na hranici."
Hranice se zapálila, mladá žena, stojící na ní zemřela v ohni, ale to jestli byla doopravdy vinna, byla už věc vedlejší.

Dobře si pamatovala na ten den, kdy jí přivedli před soud. Celé dny byla zavřená v malé čtyřstěnné místnosti s jedním malinkým oknem jen o plesnivém chlebu a misce vody. O posteli, nebo jen o slámě, si mohla nechat jenom zdát. Byla tam jenom tvrdá navlhlá podlaha.Nevěděla jak dlouho tam byla, pak ji vzali pryč, konečně, mohla vidět slunce, cítit čerstvý vzduch, ale neužila si to dlouho. Vzali ji do velké budovy, vedli kolem několika dveří, na kterých byly napsány nejrůznější jména, byly tam také jedny obrovské dveře, dveře, které bezpochyby vedly do soudní síně. Nezašli tam, místo toho zabočili do menších dveří za soudní síní. Byla tam vana, zrcadlo a nějaké oblečení. Po koupeli jí "učesali" a ze dveřích v protějším rohu se ozvalo,
"přiveďte odsouzenou!"
Uvedli ji do velké síně, kde sedělo jen pár lidí, porota a soudce. Už několikrát před tím ji vyslýchali i celé hodiny, tentokrát to trvalo sotva třicet minut.
Teď seděla ve své cele, byla tam už tři dny a za hodinu, za hodinu ji odvedou na hranici. Přivázali ji ke kůlu, před očima jí proběhl celý život.
Jako malá jsem byla vychovaná v křesťanskou víru, jak se na tehdejší dobu slušelo, milovala jsem Boha, nikdy jsem neudělala nic, co by mohl odsoudit. Jakmile jsem dospěla , měla jsem si vzít syna jednoho bohatého statkáře u nás ve vesnici. Den před našimi zásnubami přijela do naší vesnice vojska, nikdo si nedovede představit tu hrůzu, kterou jsem zažila, když pálili a vykrádali domy, když zabíjeli lidi, které jsem milovala. Edgar rychle běžel k našemu domu, popadl mě za ruku a odtáhl do lesa, tehdy mi poprvé zachránil život.
V lese jsme se schovávali celý týden, jakmile vojáci odjeli, vypravili jsme se do vesnice. Zbyly tam jen zříceniny, běžela jsem směrem k našemu domu, vešla do polorozpadlých dveří, bylo to tam hrozné, na několika místech ještě hořel oheň. Ze skříní zmizely veškeré talíře, hrnky a příbory, nic nebylo ani v malé klenotnici, kterou měla maminka po babičce.Najednou mě někdo popadl za ruku.
" Pojď rychle, než se to tu sesype!"
Zakřičel a vytáhl mě ven, vyběhli jsme na náměstí a dům se úplně zřítil. To bylo podruhé co mě Edgar zachránil.
" Měli bychom jít."
Řekl a vydali jsme se zpátky do lesa, putovali jsme celý den a k večeru, po spoustě uchozených dní jsme objevili starý zbytek domu. Byl z dob kdy ještě lidé nežili ve vesnicích, ale každá rodina zvlášť. Měla jsem moc ráda ty příběhy o nich, které mi vyprávěli mí rodiče, zde nejspíše žila nějaká větší rodina, protože šlo poznat, že zachovalý zbytek je jenom jeden z několika pokojů, které tu kdysi byli. Chvíli jsme se tam usídlili a Edgar podnikal každý den výpravy, aby zjistil něco o tom kde jsme a jestli poblíž není nějaká vesnice. Za týden našel první, bohužel absolutně zdevastovanou vesnici, byla to vesnice, která od té naší nebyla nijak moc vzdálená, pamatuji si na to, jak jsme tam s rodiči jezdili za babičkou a za dědou. Nic dalšího neobjevil, alespoň ne v blízkosti a protože bylo léto a venku teplo, po společném dohodnutí jsme začali hledat nějakou větší vesnici, nebo město. Putovali jsme asi měsíc, možná déle a narazili jsme na menší městečko, byla jsem tak ráda, že se nám podařilo sehnat ubytování u jednoho statkáře, který byl velmi milý. Edgar u něho začal pracovat, aby nám vydělal na nocleh a já chodila do lesa a sbírala bylinky. Vařila jsem z nich léčivé čaje a různé léky, které mě naučila maminka. Byla jsem jí za to neskonale vděčná, protože teď jsme peníze opravdu potřebovali. Zanedlouho jsme si mohli dovolit pronájem v malém pokoji, který byl na půdě jednoho z městských domů. Edgar dál pracoval u statkáře a já dál prodávala své léky, nežilo se nám vůbec špatně. Dva měsíce po nastěhování do našeho bytu jsme se tajně vzali aby se nešířili pomluvy. Bylo nám spolu moc dobře, ne nemilovala jsem ho, ale hrozně jsem si ho vážila, jako přítele, jako ochránce, který mi již dvakrát zachránil život.
Ovšem nic netrvá věčně, i tato idylka "spokojeného života" musela jednou skončit. Za naším městem se utábořili vojáci, neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Až za týden navštívili město, zrovna v neděli kdy jsme i s Edgarem prodávali na náměstí léky. Přišli k nám a ptali se na co to je. Pověděla jsem jim, že jsou to bylinné čaje, které dokážou ulevit od bolesti. Odešli a za půl hodiny přišli znova spolu s jedním nemocným vojákem. Dali jsme jim čaj a oni odešli, ten večer jsem měla hrozně zlé sny. Za týden přišli znova, mířili rovnou k našemu stánku Edgar zrovna šel koupit něco k obědu, oni mě chytli, nemohla jsem jak bránit, přesto jsme křičela na Edgara.
" Prosím zachraň mě, pomoz mi Edgare!"
Neslyšel mě, odvedli mě do cely a vyslýchali, chtěli vědět jak jsem to udělala, že se ten voják uzdravil.
" Nic jsem neudělala! "
Opakovala jsem pořád, ale všichni se tvářili, jako bych mlčela.
A teď , teď mě pohltí oheň, oheň, který mě vždycky tak fascinoval, jeho plamínky. A oni? Zbaví se holky, která jim udělala jen to, že se narodila do vesnice ve které lidé v ní prohlédli to co se děje v hlavním městě, to jak oni zneužívají lidí a proto museli všichni zemřít, doufám, že jim Edgar uteče.
Přistoupil k ní mladý muž s křížkem v ruce, podal jí ho, pohlédla mu do očí.
"Edgare"
nemohla uvěřit svým očím, je to on? Ten jenž jí zachránil už dvakrát život, ten jenž jí ho zachrání i na potřetí?
" Pomoz mi prosím, Edgare."
Zašeptala potichu, tak že ji slyšel jen on.
" Už dvakrát jsem tě zachránil, potřetí už to nezvládnu, ale něco pro tebe udělat mohu, doufám, že mi to odpustíš, jednou."
Řekl se slzou v oku, vytáhl dýku a bodl ji rovnou do srdce. Hranice se zapálila, ale ona už necítila ten žár, neprožívala strašlivá muka ohně, protože ji napotřetí zachránil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terča Terča | Web | 24. března 2011 v 19:48 | Reagovat

:O To je luxusní! :D

2 Šnečkovská Šnečkovská | Web | 24. března 2011 v 20:02 | Reagovat

[1]: Není:) LAe děkuju za to, že si to myslíš :)

3 Kája Kája | Web | 29. března 2011 v 16:07 | Reagovat

Divíš se ji, když vmilovala boha? :D :D
Ne, máš to perfektní ;)

4 Šnečkovská Šnečkovská | Web | 30. března 2011 v 8:42 | Reagovat

[3]: :D No milovat Žábu kdesi ve středověku :D, Děkuju :)

5 Kája Kája | Web | 4. dubna 2011 v 18:06 | Reagovat

[4]: Myslíš že neexistovala? :D

6 Šnečkovská Šnečkovská | Web | 4. dubna 2011 v 18:57 | Reagovat

[5]: Jako jo, ale nebyla tolik rozšířená jako dnes :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama